Tohle jsem sepsal hlavně proto, abych se z toho třeba sám někdy poučil, až mne napadne zase něco sepisovat.
Kdysi jsem o grafech napsal skripta a knížku, která vyšla v SNTL v edici Matematika pro vysoké školy technické (MVŠT). Někdy kolem roku 1991, když už byl vyprodán i dotisk a těšil jsem se na druhé vydání, ukázalo se, že SNTL už jaksi v podstatě není...
Pojal jsem úmysl to vydat znovu někde jinde. Myslel jsem si, že v knížce udělám jenom pár nezbytných úprav a že opravím pár chybiček a překlepů. S vydatnou pomocí mé ženy Marie jsem tedy začal knihu přepisovat do LaTeXu a dělat obrázky v Metafontu. A vlastně ještě dříve, než to bylo přepsáno, už bylo jasné, že se toho v textu knížky nezmění zase tak málo. Když už máte tu možnost a máte celou knížku ve své moci, ono se dá vylepšit leccos. Po několik dlouhých let jsem si pak myslel, že už stačí přepsat jenom asi tak tři až pět polovin kapitol a bude hotovo. A že na to stačí jedny prázdniny strávené na chalupě s počítačem. Tato iluse mi vydržela asi pět let. Mezitím se z toho stala jiná kniha.
Potíž byla asi v tom, že jsem se k pořádnému a soustředěnému psaní dostal vždycky jen jedenkrát za rok na zhruba tři až čtyři týdny. To jsem měl počítač na chalupě a psal a psal a psal. A vždycky po prázdninách jsem měl dojem, že bych okamžitě potřeboval nejméně dvoje další prázdniny -- jedny na práci, abych to dokončil a ty druhé na "zotavenou po dovolené". Během školního roku jsem se v knížce vždycky trochu "povrtal" a než přišly další prázdniny, měl už jsem spoustu nápadů, co by v knížce mělo být jinak. Po pár letech bylo jasné, že tento proces konverguje příliš pomalu, pokud vůbec.
Další potíž byla v tom, že jsem odmítal znovu zažít situaci, kdy mám uzavřenu smlouvu, podle které do dne D a hodiny H musím dodat hotový rukopis. Už jsem to párkrát zažil s knihou nebo se skripty a vím, že Parkinsonův zákon (totiž že práce narůstá tak, aby vyplnila veškerý čas, který pro ni máme k disposici) funguje a to s bohatou reservou na své straně. To znamená, že mně ten čas chybí, nastavuji noci, z nevyspání dělám chyby, ty mne stojí další práci navíc, atd, atd... Že to jde i bez toho stresu, jsem si v menším měřítku ověřil na knížce Internet pro začátečníka. Podstatné je, aby oba, kniha i autor, dosáhli stavu, kdy si autor myslí "teď je to ono".
Na podzim roku 2000 jsem řekl "teď to musím dopsat", hodil jsem za hlavu skoro všecko ostatní a začal plánovitě krást chvíle pro práci na knize. Ty poslední poloviny kapitol jsem dokončil o vánocích 2000 a v lednu 2001. Podařilo se mi psát rychleji než jak chodily nápady na další zlepšení. Těch posledních pár pitomých nápadů mi rozmluvila moje žena Marie, za což (a nejen za to) jí upřímně děkuji.
V pondělí 12/2/2001 ve 22:12 jsem dovedl knihu i sebe do stádia, kdy jsem byl přesvědčen, že podstatné věci jsou napsány a to tak, jak by napsány být měly. Příští den ráno jsem to odnesl Ediční radě AVČR a pod dojmem této události jsem napsal předchozích několik odstavců. Dojem, že dál už to všecko pojede samo a já budu jen spokojeně koukat, se ovšem ukázal jako naivní. Už prvý posudek, ačkoli byl velmi příznivý, obsahoval několik stran připomínek, co by bylo záhodno vylepšit. Pak přišla na řadu redakce v nakladatelství a opět: ačkoli na mne byli vlastně velice hodní, přesto jsem musel řadu drobností poupravit. Ukázalo se, že čárkami ve větách si nejsem tak jist, jak jsem si myslel. A poněvadž jsem fungoval nejen jako autor, ale i jako sazeč, potýkal jsem se také s požadavky technické redakce na umístění obrázků a mezery tady a mezery támhle. Ale dělal jsem to rád, poněvadž jsem chtěl, aby kniha vypadala slušně a abych se za ni nemusel stydět ani já, ani nakladatelství. Snad se to povedlo. Ve čtvrtek 28. března 2002 jsem odevzdal zrcadlově vytištěné předlohy pro tiskárnu.