Za 10 minut sedm jsme vyjeli náklaďáčkem do vsi chytat autobus. Zidane řídil. Cestou zastavoval, aby sebral odpadky, co se válely u cesty (vyjetých kolejí v písku). Taky zastavil kvůli tomu, aby zamobiloval řidiči autobusu, ať na nás počká. Počkal, ale nebylo nám to moc platné. Dojeli jsme asi ve čtvrt na osm. Zidane po rovince neskutečně smažil. Autobus zatím čekal i s cestujícími před Zidanovou cestovní kanceláří a bytem zároveň.
Už jsme skoro nastoupili, Zidane se ještě dohadoval o něčem s řidičema najednou se řidič busu naprdnul, řekl, že má plno, a odjel. Plný sice byl, ale proč čekal? Co se najendou stalo? Nevíme.
Zidane nás pozval k sobě na čaj, že zařídí další autobus. Nevěděli jsme, kde jsou Roman s Kuckou. V plném autobuse jsme je neviděli. Chtěli jsme zavolat na autobusák do Aqaby, aby je tam případně zadrželi. Zidane se vymlouval, že je to problém, že nemá číslo. Už mě štval. Nakonec někomu, asi naštvanému řidiči, přece jen zavolal a zjistil, že nastoupili do plného busu později, prý na nás v Aqabě na autobusáku počkají.
Už jsme čekali dost dlouho, nikdo nám žádný čaj nedonesl. ani nám, ani Australákům. Za to, když přišli Korejci s bágly ze "své" cestovvky, hned dostali čajíček. To už naštvalo i Stýva a docela hustě si o čaj řekl. Na mě samozřejmě už "bohužel" nezbyla sklenička. A ta spousta umělohmotných kelímků, co dosud měli vždy po ruce, záhadně zmizela? Když přišel Tomáš, vydržkoval čaj i pro nás. Mne už Zidanovci pěkně štvali, ale to nejlepší ještě přijde.
Když konečně přijel Zidanův asi brácha jako řidič s dalším autobusem, naložili jsme se. Pak přišel Zidane a klidně oznámil, že jízdné je 2 dináry a ne 1 dinár jako na linkáč.Zrovna jsme se s Tomášem bavili o tom, že v takovém případě ho Tomáš strašně vydržkuje. A tak se taky stalo. Strašlivá hádka. Zidane se trapně vymlouval a byl vytočený. Ale neměl šanci --- had. Nakonec teatrálně podal řidiči peníze, jako že za nás doplácí ten rozdíl vůči obyčejným jízdenkám. Potom vystoupil a řidič začal vybírat jízdné. My dali 3 dináry za oba, Korejci platili poslušně po 2 dinárech za osobu a Stýv se hned ozval, že zaplatí také jen po 1,50 dináru. Cestou jsme nabírali další Jordánce, jako klasický linkový bus, tak proč bychom platili víc.
V Aqabě nás samozřejmě náhodou vysadili na jiném autobusáku, než vysadili Romana s Kuckou. Takže jsme je tedy nenašli. Naštěstí Australáci tudy jeli před týdnem z Egypta a věděli, že autobus na Rum odjíždí odjinud. Vzali jsme si společně s nimi taxíka na Jordánsko-Izraelskou hranici a cestou se zastavili na tom správném autobusáku. Romana s Kuckou jsme tady našli. Snažili jsme se jim vysvětlit, že právě jedeme taxíkem k Izraelským hranicím a půjdeme přes Izrael, protože to vyjde levněji a rychleji. Vzali si tedy taky taxíka a jeli za námi.
Na hranicích se začali vyptávat,kam vlastně jedeme a proč. Asi po půl hodině se všechno vysvětlilo a mohli jsme vyrazit. Australani vyrazili už před půl hodinou. Takže jsme se rozdělili, i když jsme pořád byli na dohled.
Jordáncům jsme jenom zaplatili výstupní poplatek po 5 dinárech a šli jsme po orazítkování pasů k Izraelcům. Strašně tlusté Židovky v uniformách, velká prázdná celnice, až neosobní pořádek a taky ostnaté dráty všude kolem. Přechod je to vlastně jenom pro pěší, prý stejně jako ostatní přechody do Izraele. Autíčka tu projíždějí jenom vyjímečně a musejí se jím otevírat několikery vrata a závory. Je to strašnej vopruz tudy přejít. Všude na někoho nesmyslně dlouho čekáme, pak zase čekáme, až se vyprudí. Na kontrole batohů Tomášovi prohrabali celý batoh, všechny batohy projeli rentgenem, my jsme jím museli projít. Roman tam taky chvíli šachoval a Kucku za plentou celou svlíkli. Jenom po mě nikdo nic nechtěl. To samé při razítkování pasů. Taky jsme tady vyplňovali kartičky o tom, co děláme a jaké je křestní jméno otce. Čtyřikrát se nás ptali, jestli máme opravdu všichni otce Jiřího. Pak nám orazítkovali pasy a my došli k výstupu z celnice. Tam jsme museli odevzdat papírek orazítkovaný na všech stanovištích a byli jsme vpuštěni do Izraele.
Šli jsme pěšky do centra Eliatu podél moře. Už z dálky jsme viděli paneláky a hnusné, kýčovité, krabicoidní, luxusní hotely na pobřeží. A taky docela pořádek proti Arabským zemím. Došli jsme na pláže šíleného a předraženého Židovského přímořského střediska a dále po celých 3 kilometrech na autobusovou zastávku, odkud jezdí busy do Taby. Zjistili jsme cenu jízdenky a pak se zeptali kolem jedoucího taxikáře, za kolik nás tam sveze. Bus: 5,80 šekelů, taxík 6,- šekelů. Na osobu. Takže jedeme taxíkem (1 šekel = 6,50 Kč).
Hranici do Egypta jsme museli přejít pěšky. Izraelcům jsme zaplatili výstupní poplatek po 16 1/2 dolarech, jinak nic nechtěli a neprudili. Romanovi prohledali batoh a osobní věci Egypťani a už jsme orazítkováni. V Egyptě.
Odchytil nás taxikář s maxitaxíkem. Do Suezu za 100 liber, po chvíli za 60 liber na osobu. To určitě. Jdeme dál na autobusovou zastávku. Má být asi kilometr od hranic. Cestou nás známý taxík předjede a už na nás i s taxikářem čekají. Stojí tu i autobus, který má odjet ve 4 hodiny do Káhiry --- přes Nuwejbu. Teď je asi jedna. Autobus do Suezu stojí 58 liber. V Suezu chceme přestoupit, tady už je jízdné podstatně levnější, než na Sinaji. Na Sinaji se spíš vyplatí ten taxík. Tak čekáme, kam až s cenou půjde náš taxikář. 40 liber do Suezu, 50 na kraj Káhiry. Níž fakt nejde a do centra Káhiry prý nemůže, nemá nějakou licenci. Do Suezu s ním pojedeme určitě. Pak by se vyplatil autobus (7,- liber/os.) Ale stojí to za to? Ne. Jedeme taxíkem až do Káhiry.
Zatímco jsme se dohadovali o ceně, dali jsme si po dvou čajících na klasickém egyptském autobusáku a zkusili klasický egyptský záchod --- jeden společný. Fuj tajbl.
Po půl třetí nasedáme do taxíku a jedeme. Asi 100 metrů. Zastavujeme u zátaras s policajty. Zaplaťte hraniční poplatek 25 liber na osobu! To teda ne! Nikdo z policajtů nám není schopen vysvětlit, co vlastně máme platit, jestli už jsme to nezaplatili při placení víza, jak to, že loni, když jsme přiletěli letadlem, nikdo po nás nic takového nechtěl. Rozhodně ale po nás ty peníze chtějí. Když tak se máme vrátit na hranice a tam se zeptat turistické policie. Taxikář říká "no problem". Tak se tam vracíme. Nevěděli si s náma rady. Zavolali nějakého vrchního úředníka přes poplatky, dali ho Tomášovi k telefonu a úředník slíbil, že k nám přijde. Přišel, ale náš problém nám nebyl schopen vysvětlit. Nakonec nám alespoň poradil, ať si schováme účtenky a necháme si problém vysvětlit u nás na egyptském konzulátě. Třeba nám poplatek vrátí. Je to prý poplatek za používání silnic a tak podobně.
Ve čtvrt na čtyři jsme po zaplacení hraničního poplatku opravdu vyrazili do Káhiry a v půl deváté vystoupili z taxíku v Káhiře. Řidič strašně smažil, jel domů za rodinou. Cesta nezajímavou Sinajskou pouští utíkala naštěstí rychle. Navíc jsme pasy vytahovali jenom na prvním čekpojntu. Tomáš jediný ještě na druhém. Pak už policajti všude věděli o "araba'a čiko" (čtyřech Češích) a jenom se s řidičem bavili, zdravili a počítali nás. Za neuvěřitelné 3 1/2 hodiny jsme přejeli Sinaj a před sedmou hodinou, už za tmy, jsme podjížděli tunelem z Asie do Afriky pod Suezským průplavem. Potom jsme v pohodě dosmažili po rovné dálnici do Káhiry.
Jak ráda jsem z taxíku vystoupila! Řidič jel hrozně, vůbec to neměl pod kontrolou, ale neuvěřitelně smažil. Navíc v autě pořád strašně smrděl benzín, jestli se tak ten sajrajt, na který jsme jeli, dá nazvat. Litr toho stojí 6,50 Kč.
Projeli jsme se asi 15 stanic Káhirským metrem a šli do hotelu Dahab. Cestou nám jeden nechutný dohazavač právě od hotelu Dahab tenhle hotel skoro znechutil. Naštěstí nás po chvíli opustil se slovy: "Dount puš mí", což říkal Tomášovi. Přímo v Dahabu se na nás nalepil další hnusák. Když jsme mu ve výtahu říkali, že chceme do 6. patra do hotelu Dahab, "nenápadně" nás zavezl do třetího patra do hotelu Vienna. Pokračovali jsme dál do Dahabu, on s námi. Chtěl od Dahabanů provizi za dohození klientů, ale ti si nás pamatovali od loňska, takže dostal kulový.
Ubytovali jsme se v "dormitory". To znamená v šestilůžáku s tím, že nám sem můžou ještě někoho přidat. Je to za 15 liber na osobu, ale s vlastní horkou sprchou a záchodem. Tady v hotelu Dahab je hrozně příjemně. Pokoje jsou vlastně postavené na střeše vysokého baráku, takže tu není tolik smogu. Taky hlavně díky tomu, že vzduch tady okysličuje spousta zeleně. Na střeše je hotová džungle a v ní stolečky, křesílka, do kterých si můžete objednat čaj, kávu, sahleb, arabský kafe a další arabský nebo egyptský speciality, nebo můžete jen tak relaxovat.
Než jsme se ubytovali, hnusák z výtahu a jeho kumpáni se dověděli, že jsme do Egypta dorazili dneska, a tudíž můžou využít naši "kapacitu" na nákupy v djúty frí šopu. Tu lze vyčerpat asi do dvou dnů po příjezdu. Přišli za Tomášem, jestli si takhle nechceme vydělat. Nechceme. ale Tomáš dostal nápad, necháme si vrátit nesmyslnou hraniční daň neoficiálně. Tak jsme na tenhle pochybnej obchod přistoupili. Vyjímečně. Když kšeftařům Tomáš oznámil směšnou cenu za tuhle službičku, a to 25 liber na osobu, byli jako vosy. Už jsme se jich nezbavili, dokud se ke svému chlastu a k cigárům nedostali.
Že s nima máme jet hned do šopu. Je to taxíkem kousek. Samozřejmě taxíky platěj a za 10 minut jsme zpátky. Zrušila jsem objednávku arabskýho kafíčka, na který jsem se celý den těšila. Tady dělají fakt výborný. Kšeftaři před hotelem dost dlouho nějak šachovali, odjížděli jsme až po půl hodině. Sháněli dolary. Mysleli, že je vykšeftěj s náma. ale na to jim přistoupil jenom Roman. Byla jsem dost napruzená. Když chtěj náš příděl, tak jó, ale ať mě dlouho neotravujou, za to mi těch 25 liber fakt nestojí. Všimli si toho a nabízeli, že nám daj peníze hned, ale pro chlast pojedeme až zítra. Dost důrazně jsem jim řekla, že ani náhodou. Myslím, že jsem jim dost vadila. Hlásili na mě anglicky, říkali Tomášovi, že nejsem moc hepy. Taky se o mě bavili Turecky a netušili, že jim trochu rozumím. Vůbec mezi sebou mluvili směsí Arabštiny a Turečtinu. Takže Turecká mafie tady kšeftuje s chlastem!
Když už jsme se s Tomášem chystali peníze vrátit a jít do hotelu, přijely dva taxíky. Nahnali nás do nich a jeli jsme. Na druhou stranu Nilu do hotelu Sheraton. Docela příjemná vyhlídková jízda večerní Káhirou. A zadarmo. Tomášovo oblíbené košari a naše kafíčka holt ještě chvíli počkají. A ještě nás pustili do tak luxusního hotelu. Škoda, že jsem si nevzala foťák. Ale slizkej Turek je odpornej. Líbí se mi čím dál míň. Ale já jemu asi taky. Tomáš ho musel zprudit, aby na mě pořád nečuměl. Já si toho čumění naštěstí nevšimla, asi bych držkovala ještě víc. Turek vybíral sortiment dle ceny za procenta alkoholu. Chvíli to trvalo, zapsali nám do pasu chlast i cigára a jdeme ven.
Ještě zkoušel Turek s náma zpátky vyměnit 2 dolary za libry. Prý nemá na taxíka. To je jeho problém, že jo Tomáši. Musím ho už pěkně štvát. Taky mě málem nevzal do taxíku zpátky. Vraceli jsme se totiž jen jedním. Tomáš seděl na předním sedadle spolujezdce pod Turkem. Tohle místo původně bylo asi určeno mě, pokud jsem tu neměla zůstat.
Jsme před hotelem, Tomáš jde ještě pro košari, já jedu nahoru do hotelu objednat znovu kafíčka a konečně relaxovat. Je asi jedenáct. Mafiáni se nám ještě snaží děkovat, ale nevšímám si jich a ostatní nejspíš taky ne. Povečeřeli jsme košari, my s Tomášem se umyli a všichni jsme šli spát.
